Rudolf Höss – Smrt je mým řemeslem

Ze vzpomínek Rudolfa Hösse, tvůrce osvětimského pekla

Motto: Kdo zlu neodporuje sám se ho zúčastňuje… A kdo zlo dokonce tvoří, sám se s ním změří… I Rudolf Höss byl nakonec oběšen…

Mastný a štiplavý zápach zesílil. Auto jelo k houštině stromů z nichž stoupaly chuchvalce černého kouře. Kellner dal zastavit. Před námi se otevřela přívětivá mýtina. Docela vzadu, v šíři asi 50ti metrů, stoupal ze země černý kouř. V kouři se pohybovaly nejasné postavy SS a vězňů. Občas vyšlehly plameny a postavy zrudly. Zápach byl nesnesitelný.

Přišli jsme blíž. Kouř i plameny stoupaly ze široké jámy, v níž byla na sobě navršena nahá těla obou pohlaví. Působením plamenů se těla smršťovala a natahovala rychlými pohyby, jakoby žila, a vzduchem se neustále ozývalo nesmírně silné praskání smaženiny. Plameny, vysoké a černé, vydávaly chvílemi jasně červené světlo, živé a neskutečné, jako bengálský oheň.

Na pokraji jámy se v pravidelných intervalech vršily hromady nahých mrtvol a kolem těchto hromad se hemžili vězňové ze Sonderkommanda. Kouř z části zakrýval jejich pohyby, avšak čas od času vylétala na obou stranách, a zejména po celé délce jámy, do vzduchu nahá těla, která náhle zazářivší dopadala do ohně.

Asi 10 metrů od sebe jsem viděl, jak jeden kápo otočil hlavu, jeho ústa se dokořán otevřela, zřejmě zařval nějaký rozkaz, ale nic jsem neslyšel, protože praskání smaženiny všechno přehlušilo.

Kellnerova tvář byla zalita rudou září. U nosu si přidržoval kapesník. Pojďte! – Zařval, ústa skoro přilepená u mého ucha. Následoval jsem ho. Zavedl mě na jeden konec jámy. Pode mnou, ve vzdálenosti asi tří metrů, vřela hustá tekutina v nádrži umístěné mezi stěnami jámy. Její povrch byl jako nepřetržitě praskající puchýře a stoupal z ní smrdutý kouř. Jeden z vězňů spustil po provaze vědro, nabral v tekutině a opět vědro vytáhl.

Tuk! – Zařval mi Kellner do ucha. Z místa, kde jsme stáli, jsem mohl jediným pohledem přehlédnout celou jámu. Vězňové kolem nás pobíhali jako šílení. Kapesník uvázaný pod očima jim zakrýval nos a ústa, takže vypadali, jako by neměli obličej. O kus dál mizeli v hustých chuchvalcích kouře a nahá těla, která vrhali do jámy, se zdála vyletovat odnikud. Létala zprava i zleva, bez ustání… točila se ve vzduchu jako hadroví paňáci, na krátkou dobu je zespoda ozářilo prudké světlo a pak padala dolů, jakoby s nimi plameny prováděly nějaká kouzla.

Přišel jeden z vězňů s vědrem, provaz se odvinul a vědro se opět ponořilo do tekutiny. Praskání bylo ohlušující. Pojďte! – Zařval mi Kellner znovu do ucha. Vrátili jsme se k autu. Setzler na nás čekal, opřen o dvířka. Když mě spatřil, vzpřímil se. Promiňte, ztratil jsem vás v kouři. Usadili jsme se v autě. Nepadlo ani slovo. Kellner jakoby znehybněl. Seděl vzpřímeně strnulý a jeho modelovaný profil se rýsoval na skle auta jako reliéf.

Viděli jste sami, řekl, usedaje znovu za svůj psací stůl, postup je prostý… ale dlouho jsme tápali, než se stal dokonalým.

• Především jáma musí mít optimální rozměry. Přišel jsem na to, že správná jáma musí být 50 metrů dlouhá, 6 metrů široká a tři metry hluboká.

• Za druhé – a to mi dalo mnoho starostí – rozložení otepí a těl. Víte, to se nesmí nechat náhodě, postupuji takto: na zem položím první vrstvu otepí. Na tuto vrstvu umístím stovku těl, a – to je nejdůležitější – mezi těla rozmístím další otepi. Pak to podpálím hadry namočenými v petroleji a když se oheň pořádně rozhoří, přidám otepi a naházím další těla… a tak dál a dál…

• Za třetí – tuk. Musím vás upozornit, že zpočátku vadilo při spalování obrovské množství tuku, které vytékalo z těl. Hledal jsem řešení … a nalezl jsem je. Jáma se musí trochu svažovat, pak vykopu odtokové kanálky a sbírám tuk v nádrži. Řekl jsem, ti vězňové, kteří nabírali tuk do věder ….? Ano polévají jím těla. V tom je celý vtip. Polévám těla částí tuku, který z nich vytéká. … a proč? Příliš mnoho tuku vadí při spalování, ale trochu tuku spalování urychluje. Za deště je polévání velmi cenná věc.

Zeptal jsem se: jaký je výkon takové jámy?

• Výkon za hodinu činí 300 až 340 jednotek, to záleží na počasí – při dešti je počet 300, jinak 340.

V duchu jsem to znásobil a řekl jsem:

• 8000 těl za 24 hodin, a taková jáma může sloužit do nekonečna? Samozřejmě, řekl Kellner.

Ukázka pochází z knihy Smrt je mým řemeslem, kterou napsal Robert Merle podle pamětí osvětimského vraha, důstojníka SS Rudolfa Hösse.

Související texty:

• Přehled nacistického šílenství
• Z historie koncentračních táborů
• Smrt je mým řemeslem
• Velitelem v Osvětimi
• Úvaha nad románem Smrt je mým řemeslem
• Poslední vlak
• Jak to vypadalo při židovských transportech ve vagonech
• Sedm světel v temnotě

Čtěte také:

• Jsem Žid a chystám se zemřít
• Katyňský masakr – komunistická práce
• Bylo by možné nechat už Židy konečně v klidu žít?

zdroj Atllanka.net  

.